Má první zahraniční zkušenost (Londýn-UK)

Je téměř k neuvěření, že je tomu už 8 let od doby, kdy jsem odletěla do UK jako au-pair. Čerstvě jsem dostudovala střední školu, užila si poslední léto strávené s přáteli a rodinou v Česku a moc jsem se těšila na nová dobrodružství, ale zároveň jsem byla naprosto vyděšená. Přece jen to bylo poprvé, kdy jsem se měla odstěhovat od rodičů, poprvé kdy jsem měla letět sama letadlem bez jakékoliv psychické podpory, ale hlavně to bylo úplně poprvé, kdy jsem měla žít sama v cizí zemi, kde se mluví cizím jazykem a kde nikoho osobně neznám. Má rodina to prožívala se mnou. Rodiče se mě snažili do poslední chvíle přesvědčit, abych nikam nelítala a abych zůstala doma, ale já byla přesvědčená o tom, že je to něco, co sama pro sebe udělat musím.

Poté, co jsem svým blízkým oznámila můj plán přestěhovat se dočasně do zahraničí, tak jsem si od lidí ve svém okolí musela vyslechnout hlášky typu: 

• “K čemu ti bude angličtina? Vždyť žiješ v Česku a stačí ti přece čeština!”
• “A to si jako myslíš že tam na tebe někdo čeká a že je tam tráva zelenější?!”
• “Víš, teprve jsi odmaturovala… Nejlepší by bylo, kdyby jsi zůstala v Česku, našla sis tu práci a bydlení minimálně na rok, pořádně by sis našetřila a pak teprve někam jela.“

Do zahraničí jsem vlastně chtěla odjet už když mi bylo asi 16 let a to hlavně díky tomu, že právě tehdy jsem si začala uvědomovat to, jak je pro mě důležité naučit se cizí jazyk. Tehdy jsem při seznámení s cizincem zjistila, že nejenže má znalost angličtiny je slabá, gramatika příšerná a dorozumívací schopnosti v cizím jazyce na bodu mrazu, ale především jsem si si uvědomila to, že si moc přeju mé jazykové vědomosti zlepšit. Přála jsem si cestovat, povídat si s cizinci, zjišťovat vše možné i nemožné o jiných mě neznámých kulturách a jediné, co mě tehdy brzdilo byla má angličtina a škola. Mrzelo mě, že jsem si nemohla v angličtině s cizinci pořádně popovídat, ale nebýt podobných okamžiků v mém životě, tak si asi nikdy neuvědomím, jak je to pro mě důležité a možná bych doposud byla v mém rodném městě s nulovými zahraničními zkušenostmi a se stejně špatnou angličtinou jako v mých 16 letech. V té době jsem stále ještě chodila do školy a celé ty 4 roky jsem čekala na chvíli, kdy odmaturuju, abych mohla jít vstříc mým léta plánovaným dobrodružstvím. 

Plán byl tehdy naprosto jasný:

• Začít se více věnovat angličtině a studovat – jazykové studium se nakonec stalo mým koníčkem
• Odmaturovat
• Hned po maturitě naplánovat můj odjezd do zahraničí – v tomto bodě jsem si musela zodpovědět otázky typu kam chci odletět, kde vzít peníze na cestu, na jak dlouho chci odletět, co tam budu dělat a jaké mám možnosti…
• Během letních prázdnin pracovat na brigádách, našetřit si na na letenky a taky na začátek mého pobytu v zahraničí. Člověk by přece jen mel mít alespoň něco našetřeno i když ma práci třeba předem zajištěnou…
• Začít můj plán realizovat – zjistit co nejvíce informací, hledat možnosti relokace, najít si práci, koupit letenky, zjistit si co je potřeba si před odletem vyřídit na úřadech apod.
• Rozloučit se s rodinou a přáteli a odletět s jedním zavazadlem.

Na internetu jsem tehdy hledala informace o tom, jak nejsnáze odcestovat do ciziny a jaké jsou nejlepší způsoby, jak se naučit pořádně anglicky. Krátce před mým odletem jsem poznala jednu moc milou slečnu, která žila v Anglii mnoho let a odletěla tam právě jako au-pair. Především díky ní jsem se dozvěděla jak postupovat, jak si najít rodinu a jak se připravit na mou cestu do UK. Anglie mě nikdy upřímně řečeno nelákala. Vnímala jsem Anglii jako pochmurnou a deštivou zemi, která ve mě nikdy žádné velké pocity nadšení nevzbuzovala. Vlastně jsem vždy chtěla odletět do USA, ale byla  jsem si vědoma toho, že je to neskutečně daleko a nevěřila jsem si tehdy natolik, abych podnikla takto dalekou cestu hned napoprvé. Právě proto pro mě byla Anglie jasná volba. Je to stále v Evropě, let je krátký a z Londýna jsou pravidelné lety do Brna i do Ostravy, mluví se tam anglicky a do Česka za rodinou můžu lítat klidně každý měsíc. Zároveň jsem si říkala, že pokud by se mi tam nelíbilo, tak se můžu přece kdykoliv vrátit domů. Letenky jsou levné a doma bych byla za pár hodin. Navíc jsem neměla co ztratit. Věděla jsem, že pokud to zvládnu a nebudu příliš homesick, tak časem si třeba troufnu i na život v USA daleko od rodiny. Brala jsem to jako takovou zkoušku… 

Bylo léto roku 2013 a já už byla pevně rozhodnutá, že v září odletím do UK jako au-pair a konečně jsem začala hledat hostitelskou rodinu. Vzhledem k tomu, že agentura, přes kterou jsem tam plánovala odjet mě zklamala, jsem se rozhodla najít si rodinku na vlastní pěst. Hledala jsem na skupinách na Facebooku, ale taky na Aupair World, kde jsem si založila profil. Vytvořila jsem si životopis a spoléhala se na to, že hlídání mé o 11 let mladší sestry by mělo být vnímáno jako dostatečná zkušenost, a že by se díky tomu mohly naskytnout nějaké fajn příležitosti. Odpovědělo mi několik rodin, se kterými jsem si domluvila pohovory přes skype. Asi při třetím pohovoru jsem cítila, že by to konečně mohlo vyjít… S rodinkou jsem si sedla, byli moc přátelští, vyzařovala z nich pozitivní energie a byl mi sympatický věk dětí. Měli 6 letého chlapečka a 3 letou holčičku. Zanedlouho mi od nich přišel moc pěkný email, kde mi psali, jak jsem se jim líbila a že by mě chtěli jako au-pair pro jejich 2 děti. Poslali mi veškeré informace o tom, co má práce bude obnášet, jaké mají v domácnosti pravidla, poslali mi fotku mého pokoje s vlastní koupelnou a dali mi jejich adresu. Rodina mi dokonce poskytla kontakt na jejich bývalou au-pair, se kterou jsem si vyměnila několik emailů a ten fakt, že o nich mluvila moc pěkně mi tehdy moc pomohl překonat strach, který mě provázel už týdny před mým odletem.  Rodina to byla židovská a přestože jsem se zpočátku trochu bála židovských pravidel v domácnosti, tak vše ve finále probíhalo hladce a snadno jsem si na to zvykla. Domluvili jsme se na datumu nástupu, já hned zabookovala letenku, vyřídila jsem si veškeré pochůzky, lékaře, cestovní pojištění atd. a o pár týdnů později mě taťka vezl na letiště, kde jsme se rozloučili. Bylo to hodně náročné, ale brala jsem to jako výzvu. Tehdy jsem se konečně odvážila vystoupit ze své komfortní zóny a vydala se vstříc novému dobrodružství. Povzbuzovalo mě to, že mě v Londýně na letišti bude čekat Adam (tatínek od dětí) a že nebudu muset sama bloudit po Londýně.

Let na Londýnské letiště Luton byl bezproblémový a relativně krátký. Seděla vedle mě slečna, která v Londýně žila už přes 10 let, dala si se mnou víno, celý let jsme si vykládaly a já byla ráda za to, že mám v letadle příjemnou společnost a let tak rychleji utíká. Dokonce mi na sebe dala kontakt pro případ, že by něco nevyšlo a nabídla mi svou pomoc. 

Po příletu na Luton na mě čekal Adam, který byl celou cestu v autě upovídaný a přátelský a všechna ta nervozita ze mě najednou opadla a já už se jen těšila na to, až poznám jeho ženu a děti. Po příjezdu do Dollis Hill v Londýně už na nás čekala Sophie s teplou večeří. Povečeřeli jsme, popovídali si a po jídle mě zavedli do mého pokoje, kde na mě čekalo mimo jiné i několik dárečků v podobě nových osušek, mýdla, šamponu a další kosmetiky. Dala jsem si sprchu, vyčistila zuby a šla jsem rovnou do postele, abych byla vyspaná na můj první pracovní den.

Hned druhý den ráno jsem se seznámila s dětmi a jejich bývalou au-pair Judit. Byla původem z Maďarska a od rodiny odcházela, protože se vracela zpět do Budapeště. Byla tam s námi několik dní a přespávala v pokoji pro hosty. Vše mi ukázala, se vším mi pomohla, seznámila mě dokonce i s jejími kamarády a v začátcích mi dost pomohla. Děti byly plné energie, hned mě mezi sebe přijaly a chtěly se mnou trávit čas. Sylvie moc ráda kreslila, tancovala a zpívala a Sonny rád četl a byl strašně zvídavý. Bylo na nich vidět, že se mají moc rádi a Sonny jakožto velký bráška dával na jeho mladší sestřičku pozor a věnoval jí hodně pozornosti. Večer jí třeba před spaním četl pohádky a ona vždy soustředěně poslouchala.

Pro někoho to může být zarážející, ale vzhledem k tomu, že to byla židovská rodina a dodržovali veškeré jejich zvyky a tradice, tak se také stravovali tzv. kosher stravou a nikdy nemíchali mléčné produkty s masovými. Z toho důvodu měli oddělené mléčné nádobí (talíře, misky, příbory, hrnce i pánve) od masového nádobí. Musím se přiznat,  že ze začátku pro mě bylo těžké zvyknout si na to a vše to dodržovat, ale na vše se dá zvyknout. Pokud jsem si chtěla dát např. sýr na Spaghetti Bolognese, tak jsem musela použít svůj vlastní talíř, jelikož Židé ctí přísloví “Nevař kůzle v mléce jeho matky!” Také jsem si domů nesměla nosit žádné vepřové maso, protože mohou jíst jen maso přežvykujících sudokopytníků, drůbeže a ryb se šupinami a ploutvemi. Nicméně, já naštěstí nikdy velký fanoušek vepřového nebyla, takže to pro mě nebyl žádný problém. Chvilku mi to sice trvalo, ale nakonec jsem to pak brala automaticky, respektovala jsem jejich pravidla a zároveň jsem za tu zkušenost teď ráda, protože před mým životem v Londýně jsem toho ve skutečností o židovském náboženství a kultuře moc nevěděla a jejich židovské kuchyni jsem naprosto propadla. Rodina slavila pravidelně každý týden šabat, který je od pátečního soumraku do sobotního soumraku. Vždy měli velkou hostinu, navzájem se navštěvovali a já na to doteď ráda vzpomínám. Většinou jich u stolu při svíčkách sedělo minimálně 10 a bylo na nich vidět, že si užívají momenty, kdy se sejde celá rodina.