Skyline Trail (Jasper) – 3 dny v divočině

Díky tomu, že téměř 25 km trasy vede nad korunami stromů, se stal Skyline Trail právem jedním z nejpopulárnějších několika denních backpacking trailů v celé Severní Americe. Zároveň je to nejvýše posazená a nejscéničtější turistická stezka v národním parku Jasper v Albertě. Je také známá díky náročným povětrnostním podmínkám nad korunami stromů a rychle se měnícímu počasí, které může znemožnit dokončení celého treku. Je potřeba přejít 3 horské průsmyky, včetně zdolání nejvyššího bodu stezky, kterému se říká The Notch. Nejlepší je jít ve směru od Maligne Lake k Signal Trailhead, ale můžete to jít i opačně. Jen pak počítejte s větším převýšením. Pokud vás láká strávit 3 dny v kanadské divočině a máte už zkušenosti s několikadenními treky, tak by jste Skyline Trail neměli za žádnou cenu vynechat!

Rychlá Fakta

Vysokohorská stezka v Národním Parku Jasper v Kanadě

• Délka: 44,1 km z bodu A do bodu B (Point to Point)
• Maximální výška: 2510 m.n.m. (The Notch)
• Převýšení ze směru od Maligne Lake k Signal Trailhead: 1410 m výstup, 1928 m sestup
• Ideální období: od konce července do září
• Hodnocení náročnosti – Středně náročná až náročná (podle zkušeností, vaší fyzické zdatnosti, vybranému itineráři, váhy kterou si nesete na zádech a především počasí).

Campy na Skyline Trailu

Je nutné si dopředu zarezervovat tzv. backcountry permit. Permity můžete získat přes reservations.pc.gc.ca anebo telefonicky na čísle 1-877-737-3783. Doporučuji udělat si rezervaci několik měsíců před plánovaným tripem!

Povolení:

Každý camp má několik stanových míst, piknikové stoly, obvykle 3 suché záchody vedle sebe (bohužel bez střechy a bez zdí), a také jsou v campech k dispozici uzamykatelné skříňky proti medvědům.

Důležité: Vzhledem k popularitě trailu se místa v campech obvykle vyprodají během několika minut po otevření rezervačního systému, a to na celou letní sezonu. Proto si zjistěte, kdy přesně se systém bude otevírat a nastavte si pro jistotu připomínku na mobilu. Mějte předem vymyšlený itinerář, ať si můžete rychle vybrat ty campy, o které máte zájem, než budou místa pryč. V každém campu jsou místa velmi limitovaná a zájem je vysoký. Pokud se vám nepodaří získat místa hned, doporučuji pravidelně číhat na zrušené rezervace a případně pak volná místa okamžitě rezervovat. Takto jsem to udělala i já. Za normálních okolností se rezervační portál otevírá v lednu. V roce 2021 to ale kvůli covidu bylo o pár měsíců později.

Na trailu je k dispozici 6 oficiálních backcountry campů:

• Evelyn Creek – 4.8km od Maligne Lake
• Little Shovel – 8.3km 
• Snowbowl – 12.2km
• Curator – 21.3km
• Tekarra – 30.9km
• Signal – 35.6km

Doporučený itinerář trasy:

2-denní trek

Na 2 denní trek můžete vyrazit od Maligne Lake a první den jít asi 21.3km do Curator Campu, kde přespíte v backcountry kempu. Následující den budete pokračovat směrem na sever k parkovišti u Signal Trailhead, což je dalších 24km.  

3-denní trek

• Možnost, kterou jsme si vybrali my. Maximálně doporučuju stejný itinerář, pokud jsou kempy Snowbowl a Tekarra volné. Já měla původně zarezervované úplně jiné kempy, ale skoro denně jsem sledovala rezervační portál, a jakmile se uvolnilo místo v kempu, který mi dával větší smysl, tak jsem to jen změnila na jiný kemp. Od začátku jsem to takto chtěla udělat, ale bohužel byla místa v těchto určitých kempech vybookovaná a tak jsem zarezervovala to, co se nabízelo s tím, že to případně změním. Plán mi naštěstí vyšel, ale opravdu jsem to denně sledovala a ve finále jsem měla štěstí a asi týden před odjezdem se mi to podařilo změnit.
• 1. den nás čekal asi 12,2 km výšlap od Maligne Lake do Snowbowl kempu. Druhý den jsme pokračovali ze Snowbowlu do Tekarry (19km) a 3. den jsme před sebou měli posledních 13,2 km k parkovišti u Signal Trailhead, kde jsme měli auto. O tyto dva kempy je největší zájem, právě kvůli jejich umístění a vzdálenosti mezi nimi. Z tohoto důvodu je velmi těžké v nich získat rezervaci.

Parkování & Shuttle Service:

Skyline Trail má 2 hlavní parkoviště – Maligne Trailhead (jižní strana) a Signal Trailhead (severní strana). Já osobně doporučuji jít z jižní strany směrem na sever. Auto můžete zaparkovat u Signal Trailhead a rezervovat si dopředu místa v turistickém shuttle busu přes Maligne Adventures . Cesta autobusem k Maligne Lake trvá asi 45 minut. Shuttle vás tak dopraví na začátek stezky bez toho, aniž by jste museli stopovat. Od jezera pak půjdete turistickou stezkou na sever směrem k Signal Trailhead.

Místenky jsem zarezervovala v červnu 2021 (3 měsíce předem) a cena za 1 lístek byla v té době 35CAD + GST. Oba jsme se shodli na tom, že se to vyplatilo a byli jsme rádi za to, že taková možnost existuje.

Jak se dostat na začátek stezky?

Signal Trailhead: Vzdálený cca 15 minut z městečka Jasper. Směřujte východně po Hwy 16 směrem k Edmontonu. 2 km za Jasperem odbočte doprava na Maligne Lake Road. Po 8 km uvidíte malý turistický symbol po vaší pravici, kde je vyhrazené parkoviště k Signal Trailhead. Pokud jste dojeli do Maligne Canyon, znamená to, že jste zajeli příliš daleko.

Maligne Trailhead: Vzdálený zhruba hodinu z centra Jasperu. Směřujte východně po Hwy 16 směrem k Edmontonu. Po 2 km odbočte doprava na Maligne Lake Road. Pokračujte po této cestě cca 48 kilometrů dokud nedojedete k Maligne Lake. Poté co minete horskou chatu, pokračujte přes most směrem k parkovišti na západní straně jezera. Začátek stezky je po pravé straně cesty hned před parkovištěm.

1.Den – Jak jsme přežili naše první setkání s grizzlym

V neděli 5.září jsme vyrazili na 3 denní tůru na Skyline Trail. Ráno jsme se vzbudili asi v 6:30 a já se hned dívala z okna, abych zjistila jaké je počasí. Bylo krásně, svítilo sluníčko, ale venku bylo chladno. Navlíkla jsem na sebe péřovku, kterou mám v horách vždy u sebe a využívám ji v Kanadě běžně i v létě a po pár minutách mi bylo teplo.

Nasnídali jsme se, dali jsme si kafe a nachystali krosny, respektive překontrolovali jestli nám nic nechybí. Snažím se chodit dost nalehko a netahat zbytečně věci, které bych pravděpodobně nevyužila. 

Před odjezdem jsme ještě zašli do koupelny a zkontrolovali předpověď počasí. Podle předpovědi byla na trailu asi jen 30% šance deště, takže pravděpodobnost byla mizivá. Žádná hrůza podle předpovědi nehrozila, ale v horách člověk musí být připravený na všechno. Počasí se může hodně rychle změnit a na předpověď se ne vždy dá spolehnout. Trošku nás to uklidnilo, protože týden před naším příjezdem tam byla sněhová bouře. Lidi se na druhý den ráno probudili ve stanech zasypaných sněhem. Kvůli podmínkám to museli vzdát a odejít, protože jim sněhová bouře neumožnila pokračovat v cestě.

Skyline je známý tím, že se často bohužel nedá projít celý kvůli tomu, že téměř polovina stezky vede po hřebeni nad korunami stromů a není tam žádná možnost schovat se před nepřízní počasí. Vím o spoustě lidech, kteří bohužel “The Notch” nebyli schopní přejít a museli se kvůli počasí vrátit.

Whistlers Campground jsem vybrala kvůli tomu, že jsem chtěla přespat poblíž Signal trailheadu, kde nás měl ráno vyzvednout shuttle bus. Autobus vyjíždí vždy v 9 ráno z Jasperu a postupně nabírá lidi na 3 stanovištích – v městečku Jasper, u Signal Trailheadu a u Watchtower Trailheadu. Příjezd autobusu k Maligne Lake je pak obvykle okolo 10am. Autobus jezdí jen jednou denně a místa musíte rezervovat dlouho dopředu, stejně jako campy.

Cesta k parkovišti nám z Whistlers trvala asi 15-20 minut. Vyjeli jsme okolo 8:15am, aby jsme na parkoviště dorazili alespoň 30 minut před odjezdem minibusu. Když jsme dorazili na místo, tak na parkovišti bylo jedno jediné místo volné. Bohužel tam není moc parkovacích míst a měli jsme štěstí, že alespoň to jedno místečko u krajnice na nás zbylo. Na parkovišti už čekalo několik hikerů, kteří měli stejný plán jako my a taky čekali na příjezd shuttlu. 

Asi okolo 9:15 konečně dorazil shuttle, pan řidič otevřel úložný prostor a my si tam postupně ukládali batohy. K sezení jsme si vybrali místa vzadu a povídali jsme si, když o pár minut později nás oslovil kluk, který seděl před námi a ptá se: “Jeee ahoj, slyším správně češtinu?”. Byli jsme mile překvapení, že z těch 12 lidí, co s námi jeli, tam byl někdo z ČR a po zbytek cesty jsme si s ním vykládali. Byl původem ze Zlína, což je nedaleko mého rodného města, a v Kanadě žil už pěknou řádku let.

Vyrazili jsme asi jako druzí z naší skupiny. Začátek trailu vedl lesem s pozvolným převýšením. Bylo příjemně, nebylo ani teplo ani zima a vůbec se nám nešlo zle.

Potom co jsme ušli první 1 km jsme narazili na pár, který vyrazil jako první hned před námi. Varovali nás, že kousek před námi je grizzly a pochutnává si na nějakých bobulkách hned u stezky. Říkali jsme si, že to nám to tedy začíná pěkně dobrodružně. Medvěd byl asi 20 metrů před námi, což rozhodně není bezpečná vzdálenost nad 100 metrů. Setkání ve mě vyvolalo trochu rozporuplné pocity. Žijeme v BC a na několik medvědů už jsme narazili, ale byli to jen černí medvědi, které je snadnější zastrašit. Naštěstí nás bylo několik a další hikeři se k nám postupně připojovali. Uklidňovali jsme se tím, že ještě snad nebyl žádný záznam o útoku grizzlyho na skupinu cca 10 hikerů.

Naštěstí jsme měli připravené spreje proti medvědům pro případ, že by se to zvrtlo a medvěd by na nás chtěl zaútočit. Zachovali jsme klid, nepanikařili jsme a zůstali jsme stát na stejném místě. Nahlas jsme na něj mluvili a doufali, že odejde a vydá se na opačnou stranu… Bohužel medvěd odejít nechtěl, zůstával stále na stejném místě a pořádně se před zimou ládoval bobulema.

Usoudili jsme, že se mu odejít nechce a rozhodli jsme se, že ho zkusíme opatrně obejít hodně velkým obloukem. Medvěda jsme začali obcházet lesem mimo stezku a prodírali jsme se houštím. Když si všiml, že jej obcházíme, tak zmizel z trailu a pomalinku kráčel na druhou stranu směrem od nás.

Byla jsem nadšená, že se mi konečně splnil sen a viděla jsem grizzlyho z bezprostřední blízkosti v divoké přírodě. Zároveň si ale uvědomuji, že jsme měli obrovské štěstí. Nikomu z nás se naštěstí nic nestalo a medvěd zůstal pokojný. Všichni jsme dělali hluk, takže medvěd věděl, že k němu přicházíme. Nebyl díky tomu překvapený, jinak by to mohlo dopadnout zle. V takových chvílích je vždy důležité mít u sebe bear spray pro případ, že by medvěd zaútočil.

Po blízkém setkání s grizzly medvědem jsme pokračovali v naší cestě a doslova každých pár minut se měnilo počasí. Chvilku bylo slunečno, pak mrholilo, zase slunečno, déšť, mrholení, slunečno, mrholení a stále dokola. Většina cesty vedla lesem a sem tam se nám mezi stromy otevřel výhled na okolní hory.

Musím říct, že na začátku cesty bylo hodně bláta, ale kamaše to naštěstí jistily. Po 8 km jsme dorazili do Little Shovel Campu, kde nebyly v té době ještě žádné stany ani campeři. Všechny stoly byly volné, tak jsme toho využili k obědové pauze.

Zbývalo asi už jen 5 km. Chvíli cesta ještě vedla lesem, ale pak se krajina začala rychle měnit a místo lesů se šlo údolím mezi horami. Všude kolem byly louky, které hrály díky začínajícímu podzimu všemi barvami. Občas kolem nás proběhl čipmank nebo svišť a do toho nám začalo opět poprchat a foukat. Nám to ale vůbec nevadilo. Prostředí ve kterém jsme se ocitli bylo nádherné a my nevěděli, kam se dívat dřív. Po cestě jsme narazili i na několik říček a potůčků a o zdroj vody k přefiltrování rozhodně nebyla nouze.

První noc jsme přespávali ve Snowbowl campu, kde jsme měli rezervaci a asi 1 km před campem nás čekalo přecházení horského potoka. Potok byl zároveň hlavním zdrojem vody k našemu campu. Když jsme konečně přišli do kempu, tak jsme narazili na několik stanů. Všude bylo neskutečně moc bláta a v určitých úsecích nám to tam pěkně klouzalo.

Na výběr byly asi 3 místa a všechny byly hodně blátité. Vzhledem k tomu, že máme tunelový stan, tak jsme si vybrali to nejdelší místo, které se nám nabízelo. Zem tam byla křivá, ale komfort a rovnou zem při pobytu v divoké přírodě na každém místě zkrátka nelze očekávat. Postavili jsme stan, odnesli jsme do skříňky proti medvědům všechno jídlo a šli jsme se projít do údolí. .

Po návratu do campu nám hodně silně pršelo. Večeřeli jsme ukrytí pod stromy, rychle jsme si vyčistili zuby a zalezli do stanu plní naděje, že se počasí v noci třeba umoudří.

2. Den – Přechod přes The Notch

První noc byla za námi a původně 30% šance deště se bohužel v noci změnila na totální slejvák. V jednom kuse hrozně moc pršelo, foukalo, do toho padaly ledové krystalky, a taky se tu noc blýskalo. Zkrátka naprosto ideální počasí na noc strávenou ve stanu daleko od civilizace. První noc jsme nakonec úspěšně zvládli překonat, a ráno jsme se hodně opatrně soukali ze stanu. Venku nás čekal pořádný liják a ještě více bláta než předchozí den.

Ráno jsem musela nutně na záchod a nedalo se jinak, než tam jít v prudkém dešti. Nejsou tam totiž kadibudky se střechou, kde by jste se mohli skrýt před deštěm. Namísto toho tam stojí 3 suché záchody s barely těsně vedle sebe. Není to žádný luxus, ale na druhou stranu máte super výhled na okolní přírodu. Kolem vás pobíhají srnky, takže nějaký přidaný bonus to má. Soukromí ani úkryt před nepřízní počasí tam ale nečekejte. Určitě mějte u sebe vždy bear spray, pro případ, že by vás na záchodě překvapil medvěd! Co se týká soukromí, tak mě se naštěstí ani jednou nestalo, že by si na záchod vedle mě někdo sedl, nebo by tam někdo seděl, když jsem tam měla namířeno.

Po hodince se začalo počasí pomalu vyjasňovat, mraky utíkaly pryč a vypadalo to, že nás nakonec čeká pěkný den. Dali jsme si u stolu snídani, po snídani sbalili stan, hodili na záda krosny a pokračovali dál v naší cestě. Směřovali jsme do Tekarra campsitu, který byl vzdálený cca 18 km od Snowbowlu. 

Ze začátku jsme kráčeli zeleným údolím, a když jsme začali stoupat, tak se louky postupně měnily v horské kamenité prostředí bez jediné známky života. Blížili jsme k Big Shovel Pass a před námi se otevíraly úžasné výhledy. Viděli jsme z výšky údolí ze kterého jsme právě přišli, ale taky Curator Mountain. Vzhledem k tomu, že jsme byli na hřebeni, tak tam docela foukalo a my hledali závetří, kde by jsme si udělali pauzu na oběd. Podařilo se nám najít místo mezi skalami, kde jsme se skryli před větrem. Posilnili jsme se a následně se vydali k nejtěžší části celého trailu.

Blížili jsme se ke Curator Lake a v dáli viděli tzv. The Notch, který je často nemožné přejít kvůli špatnému počasí. Obcházeli jsme jezero a nejstrmější a nejhorší část cesty byla přímo před námi. Převýšení po chvíli začalo být patrné, stezka byla kamenitá a chvilkama se nám to pod nohama dost sypalo. Bylo super občas se otočit a vidět Curator Lake a okolní hory z jiného úhlu pohledu a z jiné výšky.

Blížili jsme se vzhůru ke hřebeni, ale netušili jsme, co se skrývá na druhé straně a vrchol byl pokrytý sněhem.

Když jsme vyšli na vrchol, před námi se objevila úplně jiná perspektiva a naprosto neuvěřitelné 360 stupňové výhledy. Viděli jsme Skalnaté Hory a na druhé straně byl vidět Curator Lake a stezka, kterou jsme šli. Před námi byla cedule, která nám sdělila, že jsme úspěšně vylezli na The Notch – nejvyšší bod na Skyline Trailu. Byl to neuvěřitelný pocit. Nevěděli jsme, kam se dívat dřív. Šíleně tam foukalo a kolem nás byly doslova dechberoucí výhledy. Velmi nám to tam připomínalo měsíční krajinu, bez jakékoliv známky života. Právě to se nám ale oběma líbilo, protože se to lišilo od míst kterými jsme předtím procházeli.

Dále naše cesta vedla po hřebeni, kde jsme byli úplně odevzdaní všem přírodním elementům. Foukalo tam tak moc, že jsem si myslela, že mě ten vítr odnese. Výhledy byly všude kolem nás a pár hodin jsme si je ještě užívali, protože přechod po hřebenech byl dost dlouhý. Tu a tam se nám otevřel výhled na něco nového, co jsme předtím neviděli a co nás přivedlo k úžasu. Rozhodně to byla nescéničtější část naší dosavadní cesty a stála za to i přes silný a studený vítr, který nám pohyb komplikoval. Měli jsme štěstí, že nám počasí přálo a dalo se to přejít. Kdyby nás bouře, tak by to bylo životu nebezpečné a nestálo by za to, dál pokračovat. Často tam prý bývá mlha a není vidět ani na krok, proto jsem byla vděčná za to, že nám to tak hezky vyšlo, a nemuseli jsme to před výstupem na Notch otáčet.

Když jsme začali klesat, v dálce jsme spatřili Mount Tekarru, která nám napovídala, že se pomalu blížíme do cíle. Alespoň to tak vypadalo, dokud jsme nezjistili že nás ještě čeká zdlouhavá cesta přes serpentiny, která se zdála skoro nekonečná.

Poté, co jsme se dostali do údolí, tak jsme se ocitli u řeky, kterou jsme museli přebrodit, abychom se dostali na druhou stranu a mohli pokračovat dál v cestě do kempu. Konečně byl kolem nás zase život a narazili jsme na pár svišťů, kteří vypadali více než spokojeně. Cesta do kempu vedla přes údolí, jen nás ještě čekalo přebrodit pár říček. Když jsme dorazili do campu, tak tam stále bylo pár volných míst, a my si po pečlivém zvážení vybrali hned první místo, které jsme viděli. Šli jsme se navečeřet a přisedli jsme si k super kanadskému páru, který s námi jel autobusem. Dokonce předchozí noc spali ve stejném kempu jako my, a měli stan hned vedle nás. Chvilku jsme si s něma povídali. Z jednoho z nich dokonce vypadlo, že žil nějakou dobu na Slovensku, protože dělal závodně nějaký sport, jen už si teď nepamatuji, o který sport se jednalo. Po večeři jsme se s něma rozloučili, odebrali jsme se zpět do stanu a šli spát.

3.Den – Návrat zpět do civilizace

Probudili jsme se do slunečného dne, sbalili věci, složili stan a s krosnama jsme se přesunuli k jednomu z piknikových stolů. Posilnili jsme se, dali si kafčo, posbírali všechny věci, co jsme měli ve skříňce a pokračovali dál v naší cestě. Tentokrát už nás čekala cesta k autu a před námi bylo asi 14km. Hned u campu byla široká řeka, kterou jsme museli přejít, protože stezka pokračovala na druhé straně řeky. Slečna, která ji přecházela před námi, do řeky spadla, ale nám se to naštěstí podařilo bez problémů přejít. Bylo tam spousta velkých kamenů, které byly dostatečně stabilní a dalo se přes ně krásně přejít.

Šli jsme po louce směrem vzhůru a po výstupu na vrchol, jsme před sebou měli kouzelné výhledy na Jasper. Všude byla spousta zeleně, kolem byly hory a cesta byla pěkná, ale už ne tak scénická jako předchozí 2 dny.

Pak už to šlo jen dolů z kopce. Když jsme dorazili k Signal Campu, tak jsme věděli, že nás odtamtud čeká asi 9 km cesta dolů po štěrkovce k autu. Žádné výhledy jsme už neměli a byla to ta nejméně zajímavá část celého trailu. Naštěstí jsme to seběhli k autu celkem rychle. Když jsme došli na parkoviště, ulevilo se nám, že tam auto stále stojí a nikdo se do něj nevloupal.

Měli jsme před sebou cestu k Lake Louise, které je vzdálené asi 2 a půl hodiny od parkoviště. Chtěli jsme si po cestě zajít do restaurace a tak jsme se šli osprchovat do Whistlers campu, který byl nedaleko.

Po sprše jsem se cítila skoro jako znovuzrozená, konečně jsem si oblékla čisté oblečení a když jsem vyšla ven z budovy, tak se přede mnou nečkaně objevili dva nádherní jeleni, kteří jedli trávu hned u vstupu do budovy. Lekli se mě snad ještě víc, než já jich, a jeden z nich leknutím doslova uskočil, ale nakonec se nenechali nijak rušit a dál pokračovali v jídle. 

Měli jsme hlad, ale zjistili jsme, že v Jasperu jsou restaurace otevřené až od 5pm a vzhledem k tomu, že byly teprve 2pm, jsme se rozhodli vydat se rovnou na cestu k Lake Louise a koupit něco po cestě do našeho front country kempu u Lake Louise.

Cestu z Jasperu do Banffu jsme už jednou absolvovali. Bylo to začátkem srpna loňského roku a paradoxně bylo na Icefields Parkway o mnoho chladněji vloni v srpnu, než letos v září. Tentokrát jsme byli jen v tričku, kraťasech a sandálech a bylo nám příjemně. Pamatuju si, že vloni jsem tam přes den byla dokonce v zimní bundě. Výhledy na ledovce, jezera a okolní hory byly opět dechberoucí. Po chvílí strávené v autě, jsme u cesty přímo u cedule “GOATS & GLACIERS” narazili na bílé horské kozy s kůzlátky, které z hlíny u cesty olizovaly sůl. Byly hrozně roztomilé a já byla šťastná, že je vidím i bez toho, aniž bych se po nich snažila pátrat v nějaké odlehlé oblasti, což byl původně můj plán.

Po cestě jsme si udělali menší zastávku u řeky Athabasca a pak jsme už jeli přímo do Banffu, kam jsme si zašli do restaurace na pořádnou večeři a pivo. Já si dala rybu a Dominik burger. Po večeři jsme se jeli ubytovat do campu u Lake Louise, kde jsme se následně připravovali na naše další 4 denní dobrodružství ve Skoki Valley.

Pokud máte rádi backpacking a máte v plánu návštěvu Kanady, tak by vás mohl zajímat můj článek o Joffre Lakes v Britské Kolumbii. Článek najdete na tomto odkazu.

V případě, že Vás zajímá první den naší cesty z Vancouveru do Rockies, tak se o začátku naší cesty dočtete v mém předchozím článku o Cestě do Jasperu.